Jiné prázdniny
Jarní prázdniny jsou veřejností obecně záviděnou výsadou školství, ne že by nebyly přány dětem, ale pedagogům jsou (na pár výjimek) doslova záviděny. Až na ty letošní. Jiné. Zvláštní. Tak trochu těžkopádné…
Přiznám se, že na každé prázdniny se těším více, než když jsem byla dítko školou povinné. A s přibývajícím věkem vzrůstá i radost z blížících se prázdnin. Možná nic zvláštního, zkrátka holý fakt plynoucí z běžného života. Vychutnáváte si pocit, kdy děláte jen to, co chcete. Máte čas na vše, co dělá radost Vám či Vašim blízkým, přepnete do nastavení relax, příjemno, „ohříváčky na zimu“, naplno si uvědomujete, že je Vám dobře, že Vám nic nechybí, že jste rádi na světě. Ale letos to bylo jinak…
Vliv událostí posledních dní vše změnil. Ukrajina je najednou mnohem blíž, než se nám ještě před více než týdnem zdálo. A stále ještě nechceme uvěřit tomu, že se nám nezdá hodně ošklivý sen, ale že horor se stal skutečností a spousta jistot vzala za své. A i když nechceme poslouchat děsivé zprávy, chceme získat nadhled, vnést do emočního chaosu racionálno, zjišťujeme, že se nás nesčetněkrát za den skloňovaná válka dotýká a je obtížné jí čelit s vnitřním klidem a věcností. Svět se proměnil, a to i ten náš vnitřní, soukromý. Jsme „rozhození“, smutní, zmatení.
Přemýšlíme, co můžeme dělat, jak co nejefektivněji pomoci? V absolutně netypický čas se v zápalu momentálních nápadů obracíme na své nadřízené, zda by se mohla škola nějakým způsobem podílet na charitativní akci pro Ukrajinu. S maximálním nadšením a poděkováním vítáme pořádání sbírek vyhlášených poličskými organizacemi Divadelní klub a Pontopolis, posíláme peníze či přinášíme potraviny nebo jiné požadované suroviny, které jsou v Ukrajině zapotřebí…
A také se těžko usíná a s brzkým probuzením se koloběh nekončících otázek rozbíhá nanovo. Jak dlouho potrvá pronásledování nevinných lidí? Kdy a kde se to zastaví? Každá z otázek v nás vyvolá často otazníky další. Uvědomujeme si, že jsme jen přihlížející diváci. Ti, kterých se to bezprostředně dotýká, jsou na tom bezesporu podstatně hůř…
A tak mít v tuhle kritickou dobu „prázdniny“ nám je jaksi „proti srsti“. Na otázku Jak se máš? nejde s čistým svědomím odpovědět „že dobře“. Máme se všelijak, jen ne dobře. Až když se zapojíme do nějaké menší či větší pomoci, máme se o trochu líp. Nakonec přece jenom usneme, ale často jenom díky pocitu, že jsme třeba někomu pomohli, viděli za sebou konkrétní výsledek práce, který někomu
přinesl radost a naději.
Jsme stále „rozhození a smutní“, ale naplno si uvědomujeme, že lidé pronásledovaní válkou jsou na tom „sakra blbě“, a proti tomu je naše „vykolejenost“ vlastně procházkou růžovým sadem. A právě takové byly letošní „jarní prázdniny“, těžkopádné, vykolejené, už navždy jiné.
J. Boháčová